Menu Zavřeno

Šamanovo Zboží EP

Dům v polích

Oprýskaný dům opuštěný v polích
Skrývá v sobě kouzlo dekád minulých
Pod okapem ze skal pět chrličů sedí
Historií dávnou dýchá tenhle dům

Víš
Nnejsem prázdný
Víš
Nemám zdání, o čem nové domy jsou

Pár stejných, sám jiný
Stál v polích, stál v polích
Pár stejných, sám jiný
Stál v polích, stál nepřítomný

Stál tam sám v polích

Opuštěný stojí tam, kde je
Rozklepaný stařec nad hrobem
Ztratil kouzlo dekád minulých
Nikdo už se o něm nedoví
Před očima v prach se rozpadá
Obnažené zdi tak nevyční
Nechán jisté smrti napospas
Do nicoty zvolna odchází

Stál v polích

Opuštěný stojí tam, kde je
Rozklepaný stařec nad hrobem
Ztratil kouzlo dekád minulých
Nikdo už se o něm nedoví
Před očima v prach se rozpadá
Obnažené zdi tak nevyční
Nechán jisté smrti napospas
Do nicoty zvolna odchází

Nikdy nevrátí se zpátky k nám

Nespavost

Výškou někde v stratosféře lítám
Kdesi, nevím odkud, nevím kam
Však hle! Ztrácím výšku, kdosi podpálil mi křídla
Někdo pomozte mi prosím, padám z výšky na tvrdou zem!
Pak však vzbudím se zas doma s řvaním,
vzala mi spaní!

 Každou noc i každou chvíli
Budím se a hrůzou kvílím
Posedlý tím vším za chvíli strachy asi zešedivím
Hrsti prášků, litry vody
dostanou mě do pohody
Omámený můžu zase spát jak kdysi, ještě snící
kluk

Bdít a dlouhé noci bezútěsně řvát
Náměsíčným závist ze snů brát
A věčným klidem k odpočinku
spát

Každou noc i každou chvíli
Budím se a hrůzou kvílím
Posedlý tím vším za chvíli strachy asi zešedivím
Hrsti prášků, litry vody
dostanou mě do pohody
Omámený můžu zase spát jak kdysi, ještě sníc
kluk

A ten pozdní čas
se blíží tmou
noční stín, přítel můj
důvěrný zůstavá
zoufalství, šílenství
a já

Zas chci dlouhé noci bezútěsně řvát
Chci náměsíčným závist ze snů brát
Chci věčným klidem v odpočinku
spát

Srdce Řím

Zář plamenů
mění noční tmu v den
Beroucí dech
Ulicí kouř plazí se dál
Dusivý vrah
Dědictví hoří a dědic se smál

V paláci výš
prázdný císařský trůn
Však hudba tam zní
To šílený císař na lyru hrál

Ohnivý kat
polyká stín
V srdci mém vyhoří muž
Po staletích vrací se zas
plamenů zář
Však srdce mé, Řím, již nehoří dál

V sukních

Proklínám každý další den
Křivých pohledů, probrečených scén
Jsem terčem posměchu, důvodem ke zlosti
Jsem snad tak jiná než ostatní bytosti?

Jen proto, že cítím se líp v sukních
A to není hřích
Pro vás jsem však „jeden z těch nenormálních“
A když brečím někde v koutě, sama sebe se ptám
Zda ten život za to stojí?
Zda tu vůli ještě mám?

Zmatená svým vnitřním rozkolem
Raněná okolním odporem
Vržená do světa, zbavená opory
Jsem synem života a dcerou náhody

Jen proto, že cítím se líp v sukních
A to není hřích
Pro vás jsem však „jeden z těch nenormálních“
A když brečím někde v koutě, sama sebe se ptám
Zda ten život za to stojí?
Zda tu vůli ještě mám?

Cítím se líp v sukních
A to není hřích
Pro vás jsem však „jeden z těch nenormálních“
A když brečím někde v koutě, sama sebe se ptám
A ten život za to stojí
a tu vůli ještě mám

Druky lásky, druky pro tebe

Umírat touhou vrátit se zpátky
Vrátit se k časům, kdy měl jsem Tě rád
Kdy chápal jsem smích zamilovaných
a sám se tak smál
Umírám touhou mít Tě zas rád

Ach, kéž bys zas byla taková jak kdysi!
Smála ses na mě a dala ses snést
Však dnes každé slovo v hlavě mi vrtá
a bolest co cítím, když slyším tě, s tím se nedá žít!
Zevnitř se dusím
Skončím to s tebou a jdu o dům dál
a budu se ti z hloubi duše smát
Z hloubi duše smát, že jsi bývalá

Odletět z hnízda v rozsáhlé dálky
Opustit láskou vyhaslý klín
Říct sbohem všem obviňovaným
a do světa jít
Odletět z hnízda a nechat Tě být

Ach, kéž bys zas byla taková jak kdysi!
Smála ses na mě a dala ses snést
Však dnes se jen vztekáš a krev se mi vaří
Ta bolest, co cítím, když vidím tě, s tím se nedá žít!
Zevnitř se dusím
Skončím to s tebou a jdu o dům dál
a budu se ti z hloubi duše smát
Z hloubi duše smát… slyšíš?

Jsi trním v růžích
Jsi prohnilá
Jsi sůl, co štípe v očích romantiky moří
Jsi lovec duší
Já oběť tvá
Snad najdeš jinde lepší kořist než jsem sám

A druky lásky
Spínáš si šat
Pod bílou plachtou
Sám

Příběh kuřete

Intro

„Jako ostatní,“ odpověděl starý muž, pohodlně se opřel do svého křesla a nabil si fajfku voňavým tabákem. Snažil jsem se v jeho tváři najít aspoň náznak nějaké emoce, ale v šeru místnosti se nedalo nic rozeznat. Brzy se mezi mnou a starcem vytvořil závoj neprostupného kouře a já pochopil, že je náš rozhovor u konce.

Venku už na mě čekal Průvodce. „Starý se s váma moc nebavil, co,“ prohlásil uštěpačně. Sdělil jsem mu skutečný důvod své návštěvy a požádal ho, ať mě dovede k líhni.

Celou cestu mě provázel nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje. „Koukněte se kolem sebe,“ zasmál se Průvodce. Nevěřil jsem vlastním očím. Obvod celého dvorku lemovaly tisíce klecí a v každé jednotlivé kleci se tísnilo asi pět nebo šest kuřat. Žádné nevydalo ani hlásku, jen se dívala a propichovala nás svýma očima. „Šéfe?“ Otočil jsem se a spatřil nevelkou budovu s oprýskanými zdmi a rozbitými okny. „To je…“ „…líheň,“ doplnil mě průvodce. „Tady to všechno začíná.“

Na dvorku

Cítíš to chvění
Vzrušení v žilách
A krví tvou se šíří dál
a dává vědět všem
že sdílíš matku Zem

Vzduch dýcháš, ale nevnímáš
že pípáš zavřený
Cítíš, ale zakrýváš
že jsi z vůle zplozený
Pro okamžik zrozený

Utíkáš v kruzích a nevíš, kam dál
A svět se zdá ti tak malý
nestačí tvým představám
Myšlenky o něm ti nedají spát

A jím fascinován se nestačíš ptát
všech kolem, co znáš
Však nikdo z nich ti nepoví
o světě okolním
A nikdo z nich se nedozví
že jsou z vůle zplození.
Pro okamžik zrození.

Cítíš, že jsi jediný
kdo chápe celý svět
Cítíš, že jsi jediný
a že musíš odletět

Zpověď měsíci

Omámený svitem hvězd
Pípám, spící krajinou
znějí tóny šerých harf
Měsíc svítí opodál

Váhám o pravdách kolem nás
Zda zpívá se líp i v jiných končinách
Toužím být volný jako pták
a odletět v dál
Snad jednou…
Vjiných končinách
Volný jako pták
Snad splní se mi sen
a jednou budu k cestě připraven

Mám já být tím, kdo utíká
svým představám vstříc
a nestará se dál?
Mám já být tím, kdo utíká
svým představám vstříc?
Snad jednou…

Vím já
co čeká na mě dál?
Co má se dnes dít
a jak se zachovám?
Svítá a všechno jasnější
se zas bude zdát
Snad jednou…

Pod nožem

Seřadit, stát
na povel v pochod se dát
umlčet pochybnosti
a vnitřní hlas

V zástupech pak
vás všechny odveze vlak
do země Sedmihradské, zaslíbené.

„Jít tam, kam míří dav
či své cestě vstříc?
Vždyť ty zástupy neví, kam dál.

Pod nůž vchází!“

Poklekni, lanem hrubým křídla si svaž
a hlavu na špalek, tak jak to má být
Přeskočit plot a křikem odlákat stráž
a s větrem o závod se do křoví skrýt

„Jít tam, kam míří dav
či své cestě vstříc?
Vždyť jim pomoci není a já
pod nůž mířím sám!“

Víš teď sám
jak rozlehlý
je pohled vítězství
Tvůj první krok je jistý
a dál
není žádných pochybností.
Jsi výjimečný
jsi jediný
a v dalších krocích
víc to dáváš znát

Už si cestu stavíš sám!

Ta cesta nevede nikam

Zahleděl jsem se do dálky a přestal vnímat výklad. Byl jsem na chvíli tím malým tvorem bez domova, který bezcílně bloudí krajinou jako nějaký opilý pobuda. Do reality mě vrátil až Průvodcův hlas. „Jak jste se o něm vlastně dozvěděl?“ „Dostal se až do Města a tam mi o něm řekli. Moc přátel si neudělal.“ Vrátili jsme se zase na ten dvorek a já s překvapením zjistil, že je polovina klecí prázdná. Stopy v prachu směřovaly k úzké cestičce. „Ta cesta nevede nikam,“ zazubil se Průvodce a odvrátil mě pryč.

Putování

Bloudíš, kam že chtěl ses dostat?
Však se vrátíš s pláčem mámě do náručí
Zpívá se ti líp, když v nočních mrazech
sám se choulíš?

Poutník polem rozrytým klopýtá
pěšinou klikatou.
Sbírá své síly poslední, a větru vstříc
s hlavou skloněnou
dává se dál.

Bloudíš, kam že chtěl ses dostat?
Kolikrát už skončil útěk neúspěchem
Víš snad, co za příštím kopcem čeká?
Víš, kam kráčíš?

Bouří a deštěm znavený utíká
cestou nekonečnou
V zádech vítr, v očích cíl, ať už je kdekoli
ať už je čímkoli

A tak míří, bez jasných ambicí
zoufalý za svojí nadějí
Sbírá své síly poslední
a dobrodružství vstříc
s hlavou vztyčenou dává se dál

Víš snad, kam máš jít?
Cestou přímým směrem k velkoměstu
Tam já mířím

Velkoměstská

Krize, hlad, žízeň, strach
pohyb, moc, osud, zlost
motiv, slast, slzy, čas
nemoc, sex, město, dnes

Už jsi přece velký, ve městě můžeš žít
být anonymní tvor

Buď zdráv a pojď dál
zanech obav, zůstaň svůj
tak se v organismu města neztratíš
Vnímej reflektorů zář
v davech tóny města zní
a každý z nás těm symfoniím rozumí

Cítit duši velkoměsta nestačí
Nech ho splynout s duší svou!

Vzpomínka

„Vy jste z Města, pane?“ zeptal se mě zničehonic Průvodce. Vzpomněl jsem si na roky strávené na sídlišti mezi takzvanými sousedy, se kterými jsem kromě životního prostoru nesdílel vůbec nic. Byla to sebranka falešných individuí, která vám podávala ruku a druhou se vás snažila uškrtit. Člověk si ty jejich způsoby musel osvojit a brzy jsem nad těmi debily seděl jako ten největší ze všech světových debilů.

„Ne. Nejsem z Města.“

Nebezpečí

Viděl už snad někdo z vás
nově příchozího tvora?
Víte dobře, drazí spoluobčané
kdo přišel mezi nás
Ptám se: Je snad něčím přínosný?
Kdo z vás otevře mu dům?
Říkám, v našem městě není místo
pro lecjaké existence!
Tedy, ptám se, co s ním dál?

Povídá se, že je podivín…
A opilec!
Šerif ho prý slyšel klít!
Není nijak prospěšný
o řádnou práci nestojí
Zkrátka není jedním z nás
ztrácíme s ním čas!
Jak dál? Jak dál?

V takové věci není kompromisů
musí z města ven!
Zapalte louče, svolejte davy
ať promluví kmen!
Bude-li se cukat, nebude zbytí
pozná davů hněv!
Ulice se zbarví nečistou krví
velkoměsto, vpřed!

Vše, co brání zhroucení
je rozpuštěno v šílenství
Jak dál? Jak dál?
Seřadit, stát, na povel v pochod se dát
umlčet svůj vnitřní hlas!
Krize, dav, žízeň, strach
pohyb, moc, osud, vztek
motto velkoměsta dnes

Chtěl jsi jen znát, co život pod nožem skrývá
Chtěl jsi jen jít svým představám vstřív
Získáš snad dalším putováním víc?
Slyšíš svůj zpěv a není takový jako dřív
V písních nemocné tóny zní
Vzal ti snad život poslední chuť žít

Ztracený

Co dělat dál?
Ta otázka kouše čím dál víc
Vše zdá se být tak bezvýchodné
Nebraň se slzám, ty tvůj žal
bolestně pouští po kapkách
Nebraň se slzám, dítě mé
smyjí z tebe pot a prach

Už nemusíš dál,
tahle chvíle je tvá

Tak nebraň se slzám, vodám svým
smutek ti z duše odplaví
Nebraň se slzám, dítě mé
všechny je vypusť ven

Nemůžeš zpátky a nejde jít vpřed
proč nemáš jiný směr?
Jak můžeš získat nazpátek úspěch
co byl ti přislíben?

A slzy ulamují
po kouscích z tvého snu
když půdu pod tebou
zvolna zaplavují
Proč sobě víc si lhát
vždyť tu pravdu znáš
Byl jsi z vůle zplozený
pro okamžik zrozený

Utíkáš
celou dobu jen utíkáš
Jak dlouho
bys takový život chtěl vést?

Plný hledání, úniků, omylů, návratů
k těm věcem, které jsi ztratil
a nikdo nikdy nevrátí ti je zpět

Možná ti není dáno být takový
a odmítáš to přijmout
a jen nevidíš, co jsi zač
čím do smrti zůstaneš být.

Sám
proč jen jsi sám
proti světu nevyhrál?

A slzy ulamují
po kouscích z tvého snu
když půdu pod tebou
zvolna zaplavují
Proč sobě víc si lhát
vždyť tu pravdu znáš
Byl jsi z vůle zplozený
pro okamžik zrozený

Závěr cesty

Pomalu jsme došli až na místo. Uprostřed malého náměstíčka stál dřevěný špalek a v něm zabodnutý nůž. Pach krve byl k nevydržení a brzy jsem pocítil silnou nevolnost. Průvodce si toho naštěstí všiml a rychle mě odvedl pryč.

Pro ten den jsem měl dost. Průvodce mi ukázal směr k východu a rozloučil se se mnou jedním z mnoha nažloutlých úsměvů. Po cestě domů mě při vzpomínce na nůž napadla celá řada otázek. Takhle vypadá smrt? Kolik tvorů tam už zemřelo? Skončíme tak všichni? A jak skončím já?

Dnešní noc

Být tak poutaný
Svlékni svůj charakter
Pro jednou být jen tělem
být jen nádobou
a dutým tónem znít

Nejsem přítomný
ani nemám zájem být
zúčastněný
Vypínám si proud
jen na dnešní noc
jsem ztělesněná nedostupnost

Plout jen tam, kam zavelí
tok veletoku – odnáší mě pryč
on jen odnáší
mé tělo pryč
Břeh je mým břemenem
když po asfaltu zteřelém bloumám
spoután
a v srdci vězí nůž

Nejsem přítomný
ani nemám zájem být
zúčastněný
Vypínám si proud
jen na dnešní noc
jsem ztělesněná nedostupnost
Nejsem přítomný
ani nemám zájem být
zúčastněný

Vypínám si proud
jen na dnešní noc

Vítej doma

Jistým směrem proti smyslu svých vlastních stop
povědomý terén, jiný motiv, jiný krok
Jenom stav se nemění v místech, která znáš
Stejná klec a plot a nůž
stejný hospodář

Chce se ti spát, chce se ti spát
tak jako já běž ulehnout
ulehnout dřív
Chce se ti spát, chce se ti spát
tak jako já běž ulehnout
ulehnout dřív
Chce se ti spát, chce se ti spát
tak jako já běž ulehnout
ulehnout dřív

Tvůj první krok je jistý a dál
není žádných pochybností
Jsi výjimečný, jsi jediný
a v dalších krocích víc to dáváš znát

Už si cestu stavíš sám!

Kolotoč

Cizinec

Jsem cizím v rodném domě
cítím to z jeho zdí
už není útočištěm
už není bezpečný
v pokojích vídám věci
které nechci znát
a když tím domem procházím
cítím, jak umírá

Léčitel si zpívá, když řeže chorou tkáň
a všechna prázdná místa plní klejem po okraj
Je čím dál více sterilní a duši halí plast
Už mlčím
utíká čas

Ne, to nejsem já
na fotkách pod policí
ne, to nejsem já
s hračkou na schodišti
to nejsem já
kdo tu zná každý kout
ne, to nejsem já
s klíčem za hranicí

Posledním krokem do tmy
chci zažít volný pád
chci vrátit útočiště naivním představám
po letech v rodném domě
bolí zvednout klí
on během noci proměnil můj barák v zoufalství

Léčitel si zpívá, když řeže chorou tkáň
a všechna prázdná místa plní jedem po okraj
Jsem čím dál více netečný
mou duši halí plast
Proč mlčím?
Utíká čas

Ne, to nejsem já
na fotkách pod policí
ne, to nejsem já
s hračkou na schodišti
to nejsem já
kdo tu zná každý kout
ne, to nejsem já
s klíčem za hranicí

A promiňte mi tak
ten chmurný tón
vy všichni
kdo by snad o to stál
už nechci rušit
klid svým stýskáním
tak nechte dveře dokořán
a vše bude jak dřív

Marsyas

Zůstaň tu se mnou chvíli
nechoď ještě spát
Byl bych s jinou vteřinou bídnou
nic bych neprohrál
Nebudu prosit ani řvát
to už nejsem já
Byl bych malý
tak nedokonalý
nic bych neprohrál

Tak shoď ze mě ten kabát
je jenom přítěží
vždyť není jediný
co prošel mezi prsty tvými
Zůstaň tu se mnou chvíli
nehoď, prosím, spát
Byl bych jiný
tak stoicky klidný
nic bych neprohrál
Tak shoď ze mě ten kabát
je jenom přítěží
vždyť není jediný co prošel tolikrát

Proč je svět hlavou vzhůru
a kam míří chladný nůž
kdo zatížil vteřiny tak
že nejdou snést?
(nech mě vydechnout)
Kůži si svlíkáš
nejsem sám

Tak shoď ze mě ten kabát
je jenom přítěží
vždyť není jediný
co prošel tolikrát
kolem tvého bytu
bez povšimnutí
bude to poslední milostný akt

Marie

Dnešek je den – či spíš jeden z těch dnů
kdy samota nudí tě, představy nestačí
a ty chceš víc
Proč se tak usmíváš, Marie?

Pohledem získá pozornost všech
když překříží nohy a olízne rty
a přítomní samci, ti vlci a kanci
nemohou uniknout
Vidíš ty chudáky, Marie?
Jsou všichni tví

Cítíš, jak ti svět leží u nohou
Podpatek ostrý jak bajonet
proklíná každý kdo zasažen byl
Co chtěla bys víc než pozornost světa?
Rozděl a panuj, dávej a ber
Chladná jak čepel probudíš vášeň
co neuhasíš
Proč jen jsi taková, Marie?

Záchvaty vzteku žádáš si daň
všichni to vědí a všichni platí
ve snaze usnout v objetí dívky
v objetí tvém
Jak ještě dlouho, Marie, budeš jim lhát?

Cítíš, jak ti svět leží u nohou
Slovy a koketným postojem žádáš si víc
Toužebné dopisy pálíš odmítnutím
Podpatek ostrý jak bajonet
proklíná každý kdo zasažen byl

Vzpomeň si na jejich pohledy
vzpomeň si na jejich křik.
Vzpomeň si na sebe, Marie
bylo ti líp?
Až příště přijdou, nebudou se tě ptát
po kusech vezmou si, Marie
vše, cos dát nechtěla
A do svých příbytků odnesou, odhalí
co neměl nikdo, teď náleží všem
Jak dlouho zůstaneš, Marie
půvabnou ozdobou, výstavním klenotem?

Kolotoč

Na mezi kol lesa dnes
kolomazem mez
nanést, vynést
smést kolosem zem

nech se svézt kolotočem

Čtvrtá polnice

Dělníci poezie

„V přítmí sedíš
Cítím chlad
Chtěl bysem tě milovat
Rád usedal u tvé duše
Barvu černou jako tuše
Vpít bych nechal do nás dvou
Ať dav pozná kdo je se mnou
Básník tě dnes vyzývá
Buď má
Jediná
Napořád”

Jako výraz důkaz lásky mé
Přijmi tuto instantní báseň
Duševní lázeň
V potu tváře stvářím metafor
Svět za pár
Vím nejsem dokonalý pán
Boty na ramenou
A ústa děravá já mám
A srdce poblázněné
Láskou poblázněné

Jako důkaz lásky mé
Přijmi tuto kompaktní báseň
Proč červenáš se?
V potu tváře se tvářím jak světaznalý pán
Jsem dělník poezie

Já tvořím báseň
Hledám správný rým
Já tvořím báseň
Jsem dělník umění
To je má báseň
Jednou snad pochopíš
Milostná báseň
Jsem dělník umění
To je má báseň

Hlavně nenech si nalít do hlavy
Všechny ty rádoby fajn rady strýčka rozumbrady
A až tě ocení
A až tě vyhodí
Až si ubrečená sedneš na chodník
Můžeš si říkat
To je normální
Takhle ze dne na den žijí
Dělníci poezie

„Šel jsem pěšky
Šel jsem sám
Nechal tě jak jsem tě bral
Nechávám ti rozloučení
Dám poslední políbení
S umělcem nemůžeš žít
On poezii musí ctít
Navštívit zas jiný dům
To je život
Básníků”

Zjevení

Změní ta rána
Tak soudí se s ním
Zdávalo se chvíli
Že na světě je tak krásně
A žádný přízrak

Změní ta rána
Tak soudí se s ním
Zdávalo se chvíli
Že na světě je tak krásně
Předpokládám

Blouzní pouštní král

Horizont burácí

Tak soudí se s ním král

Byl jsi pouštní král
Teď jsi písečný pikolík
Dobře ses rozehrál
Na dětských pískovištích
Komu tak spíláš
Komu nadáváš za svou blamáž
Můžeš si za to sám

Elegie

Půl a půl a půl a půl
A půl tu ze mě zbývá
Půlměsícem můžu být
Ve velkém světě půltělem
Toulat se krajinou
Ne tak uměle
Jako jiní naznačují
Chci se jen zvolna vzduchu nadechnout

Víc a víc a víc
Je vidět pod kůží
A prázdno a nic plní ten džbán
Ráno je vše horší
Jen pískání zní v uších
A už nevnímám tvou řeč
Však dokud tady budu žít
Půl mě ještě zbývá
Jako bych na výběr měl

Chci se jen zvolna vzduchu nadechnout
Chci se jen vyhnout tomu šílenství
Nenech mě zahynout
Nenech mě zahynout

Krájet se zvolna
Láskyplně
Ne tak docela a přece jen
Slzou smočit nůž
Nebo suchý ret
Ne tak docela a přece jen
Volat cizí čísla
Náhodně
Ne tak docela a přece jen
Nést se proudem
Nést se pod proudem
Ne tak docela a přece jen
Necítit nic
Vůbec nemyslet
Ne tak docela a přece jen

Dýchat sůl
Polykat sůl
Píchat si sůl a prosit o víc
Když buňka a tělo vodu ztrácí
A hlína a prach
Už nikoho nevyděsí
Ne tak docela
A přece jen

Půl mě ještě zbývá
A prázdno a nic plní ten džbán
Jen dutá koule odolá
Nátlaku zvenčí
Jen dutá bytost uvidí
Své duši do oken
Však dokud tady budu žít
Půl mě ještě zbývá
Jako bych na výběr měl

Chci se jen zvolna vzduchu nadechnout
Chci se jen vyhnout tomu šílenství
Nenech mě zahynout
Nenech mě zahynout

Půlnoční záchvat

V zátiší
Čtyř holých bezbarvých stěn
Ležíme jako
Už tolikrát
Ležím jen jako
A váš co to znamená
Táhneš mě za rukáv
Jako už tolikrát

Půlnoční záchvat odezní
Avšak neodchází sám

Rozevírá se zvolna
Odpouští vodopád
Její myšlenky z rány proudí
Jako po vlnách ECT
Není romantická
Není svázaná
A dost možná
Není ani svá
Když jí myšlenky z rány proudí
A on ji kolébá

Půlnoční záchvat odezní
Avšak neodchází sám

Půlnoční záchvat odezní
Já však neodcházím

Kov o kov

Jeden jak druhý
A přesto tak jiný
Sobě tak cizí
Jeden jak druhý
Je bezpohlavní
A přesto to cítí
Blíží se k sobě
Nenarození
Neuspokojení
Blíží se k sobě
Bez uzardění
Bez jiskry v očích
Natáhne dlaň
A uchopí kov jeho dlaně
Co vyšla jí vstříc
Natáhne dlaň
A uchopí kov její dlaně
Co vyšla mu vstříc

Očima slídí
A rty po hmatu
Hledají cíl
Pohyby řídí
Pár tempomatů
V železných srdcích
Šroub hladí šroub
Když souzvuky neladí umělým blížencům
Pružiny chvějí se překvapením
Jakoby právě objevily něhu
Vyrazí vpřed
Ať pocítí materiál těla
Co vyšlo i vstříc
Vyrazí vpřed
Ať pocítí materiál těla
Co vyšlo mu vstříc

Boží syn

“Už jsi tam?
Posloucháš?
Jsi tak sám.
Musíš vstát.
Řekni mi, proč jsi sám.
Neměj strach.
Nikdo nás neslyší.”

Jsem tak nečistý
Světem zkažený
Však kde bývá pán
Je i učenlivý žák
Kdo z vás mě z bahna vyprostí?
Jen Boží syn sám

Už se otevírám
A on přichází

Možná
Když sevřu svoji dlaň
Budu se smát
Možná
Když pustím slova z úst
Budou se smát
Možná
Když nechám všechno být
Budou se smát
Tak smát
Jak přátelé jen dovedou
I já se budu smát
A nastavím svou tvář
Tak dál
Kdo z vás mi ublíží?
Jen Boží syn sám

Srdce otevírám
A on přichází

Čin vykonávám
A on mi odpustí

Vzhlížím k němu s nadějí

Můj Bůh
Můj Pán

Stál tam
A svíral svoji dlaň
A já se smál
Stál tam
A já se smál
Stál tam
A já byl jeho mesiáš
V předních řadách
Byl jsem nelidský
Byl jsem surový
Byl jsem nelítostný
A co má být?
Kdo z vás mě ke zdi postaví?
Jen Boží syn sám

Druhá oběť

Svléknout
Umýt tvář
Nakrmit
A tak dál
Každý další den je s ním tak stejný
Jsi už smířená
Byl tu vždy s tebou
A ty jsi byla s ním
Byl tu vždy pro tebe
Teď je tak bezmocný
Na rtech ti visí
Když večer mu zpíváš
I když tě neslyší
Svléknout, umýt tvář
Nakrmit a tak dál
Dávno hrál si takhle s tebou
Karta se obrací

Zůstala jsi pro něj jediná
Kdo má dveře otevřené
Proč svlékáš každou noc svatozář
Už měsíc nebo deset let
Všichni tě chápou
A všichni rozumí
A vlastně taky litují
Dívku co nemůže žít

„Dal jsi mi život! Teď si ho bereš zpět!
Mám se dál starat, mám se dál zabíjet?!“
Zbyl tu jen stín
A druhý zbyl při něm
Obě mrtvoly tlí
Jejich hrob uzavřen

Bojím se otevřít
Bojím se odejít
Bojím se otevřít
Sobě už nevěřím
Bojím se pocitů
A bojím se selhání
Vždyť až na tebe nikoho
Milovat neumím

tik tak tik tak / tik tak tik tak

Konečně usínáš
Přišlo to najednou
Co není on je víc
S půlnocí stala ses
Svou první obětí

Bojíš se otevřít
Bojíš se odejít
Bojíš se otevřít
Sobě už nevěříš
Přišlo to najednou
Co není on je víc
S úsvitem stal se tvou
Poslední obětí

Stella Lontana

Níž nenech mě zajít
Stáhni zpět můj pás
Níž než jindy se nořím
Stáhni zpět můj pás
Záříš v závětří
Vzdálená
Záříš v závětří
Tak vzdálená

Níž nenech mě zajít
Já strach neskrývám
Záříš v závětří
Tak vzdálená

Záříš v závětří
Já vnímám svůj stín v tmách
Tváří tvého světla díl
V nížkách přijímám
Díků houf máš mít
Nejsem v tom všem sám